Diskuse s Juniorem

Ještě regulérně nemluví, na konci léta mu budou dva roky, ale rozumíme si, říká některá slovíčka a z toho odtuším větu, kterou chce říct a co po mně vlastně chce. No a taky už mi začal odmlouvat, prosazovat si svoje a je pěkně tvrdohlavý.

Nedávno jsem u Sedmikrásky na blogu četla zajímavý článek o výchově. Mělo by se jít na děti fikaně, nedávat jim příkazy, ale obelstít je jinou formulací příkazu. Třeba namísto – „běž se oblíkat, půjdeme ven“, by se to mělo obrátit a říct: „Vezmeš si ven tričko nebo mikinu?“ Začala jsem to používat a po měsíci zkoušení mám první výsledky :-). Na vylákání Juniora ven to zabírá skvěle. Řeknu mu teda vždy, že jedeme ven autem nebo kočárkem nebo že jdeme na výlet a jestli si vezme boty.. a on kývá hlavou ano a sám jde do předsíně pro boty. Nebo pro mikinu/bundu, cokoliv. Není to teda úplně podle návodu, ale když mu řeknu, ať se obleče, tak vlastně neví proč, hned je tam ten příkaz a na to mi moc nereaguje.

Ale mám jiný problém – jak ho nalákat z venku domů? Co mu mám říct? Vždycky to totiž skončí jekotem – ten je u nás poslední měsíc taky novinka. Nakonec táhnu hračky, koloběžku i Juniora a jen čekám, co mi kde upadne jako první. Nedovedu si představit dát mu na výběr – „vezmeš si hračky nebo koloběžku, jdeme už domů“. Stejně by se vztekal a ječel, že nezůstáváme venku… Někdo nějakou zkušenost nebo radu? Předem díky :-).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Diskuse s Juniorem

  1. vimneok napsal:

    podle míry vyhládnutí lákám na svačinu nebo večeři 😀 nebo pokud musím např. nakoupit, tak řeknu fajn, když nestihnu nakoupit, budete mít suchý chleba k večeři… ale nevím, jestli na to není v necelých dvou brzo… osvědčilo se taky varovat včas dopředu, že za chvíli musíme jít, několikrát zopakovat, přidat, že tohle je poslední zhoupnutí a pak musíme jít a pak jsem prostě začala pomalu balit a šla jsem… holky většinou koukaly, jestli to myslím vážně, ale když zjistily, že se nevracím, tak šly za mnou.. .občas s řevem, ale pak se to naučily a bylo to ok… btw samo jsem je pozorovala a hlídala z dálky…

    • No jo, Honzík je na lákání na jídlo malý, když má zábavu, tak by jíst nemusel. Taky se ho snažím varovat dopředu, ale zatím bez výsledku, scény dělá dál :-). Ale když mu kousek ujdu a rozloučím se, tak se pak rozběhne za mnou. Takže tohle asi jediné zabírá. Nebo ho prostě vezmu pod paži a jdeme :-D.

  2. Alizia napsal:

    Tak to je super napad jit na male takhle obklikou, taky vyzkousim 🙂 Mne se jinak osvedcilo, kdyz chci jit od nekud pryc, rict dcerce: „udelame detem papa“. Sice to musim opakovat vickrat a i ji chytnout, ale odvede to pozornost od kriku, kdyz detem mava 🙂 a pak ji jeste rikam, ze zitra tam pujdeme zas a ted jdeme za tatou, na to slysi vzdy ;-))

    • Lákání na tátu je u nás tak na půl – podle míry zábavy se to někdy povede, jindy ne. Je to alchymie s těma dětma. Mám pocit, že mi chybí titul z psychologie, hodil by se do života daleko víc než z ekonomie 😀

  3. Romana napsal:

    Náš malý kluk by na hřišti býval i spával (teď už ne, je už velký, budou mu čtyři, takže má dospělé zájmy a chtěl by žít buď s babičkou a dědou v hasičárně, přinejhorším se mnou na policii). Je hodně samostatný, klidně se sebere a jde si kam chce, baví se s lidma a nás nepostrádá – úplně mu chbí pocit ohrožení, nebezpečí. Po nás se začne shánět, až když se nudí, ale to jen tak lehce, jako „MAmi? Ši tady?“ a kráčí si dál do světa. Nicméně opustit ho DEMONSTRATIVNĚ, jakože já jeho, ne on mne, pomáhalo. „Nejdeš? Tak ahoj, tatínek tě ráno vyzvedne a zaveze na hlídání.“ Vydržel to do vzdálenosti tak 150 metrů, pak se buď rozplakal (a šel), nebo se s bručením vydal za mnou. To bručení pro sebe mu vydrželo dodnes, udělá obličej jako krabici a pro sebe si nadává. Musím se otočit a smát se, aby mne neviděl – myslím, že je to príma alternativa k otevřené agresi a vztekání a nechci, aby viděl, že je mi to k smíchu, nechci ho provokovat. Ale srandovní malý typický muž to tedy je, to ano!

    • Dovedu si to brumlající dítko představit :-). Já se poslední dobou směju nad tím, jak krčí ramínkama a obrací dlaně nahoru, jakože „nevím“ nebo „já to nebyl, to samo“. A ještě k tomu ten výraz a zvednuté obočí, to mě rozesměje pokaždé. Ale začal mi to dělat i když dostal zákaz například šlapat na kytky v záhonu. To mi už vyjížděla ruka směrem k jeho kalhotám a musela jsem to hodně rozdýchávat.

  4. avespasseri napsal:

    Co takhle: „Půjdeš domů hned, nebo se chceš ještě párkrát zhoupnout?“ Nebo když se nechytá na jídlo, má doma něco jiného, s čím si rád hraje a co by ho mohlo zlákat? Ono je holt pro malé děti pískoviště ta nejlepší zábava…
    Mně se dávání na výběr jinak osvědčilo velmi. Jak to měla malá jako opravdu malá si už bohužel moc nepamatuji. My máme hřiště hned u kostela, takže zvon ve třičtvrtě na šest byl takovým znamením odchodu na večeři. A takové to: Já jdu, co ty? Také často zabíralo.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s