Dva roky…

Zase téma o dětech, ale nemůžu si pomoct. Za včerejšek a dnešek jsem zralá na Chocholouška. Nepřeháním, opravdu už psychicky melu z posledního a mám co dělat, abych to tu nezavřela a někam neutekla. Junior zlobí. Ono asi každé dítě zlobí, ale to naše je teda dáreček. Poslední měsíce se to stupňovalo a po narozeninách minulý týden už je to uplně jiný level. Zlobí permanentně, od rána do večera a v noci nechce spát sám. Takže pro mě zlobí i v noci. Pořád ječí. Hraje si s tím jeho Legem, spadne mu komín – ječí. nejde mu nasadit kostka – ječí. Panáček nechce sednout do auta – ječí. Udělá si malou díru na traktor – ječí. Takže ječí permanentně. Do toho včera asi milionkrát: „Mami, deme….“ A říká to pořád, u všeho, i když jsem s ním u toho Lega, tak mě zas tahá po chvilce jinam. Jsem na to alergická, mami deme…

Minulý týden jsme měli dvě návštěvy dětí u nás doma. To byla hrůza. Nechtěl půjčovat hračky, holčičku  bouchal, chlapečka strkal a strašně se rozbrečel, když ho chlapeček pak štípal. Jenže ten náš provokuje jako první. Jsem vytočená a fakt nevím, co s tím. Domlouvat nejde, nakonec po pár pokusech mi stejně vyletí ruka.

Dnes po plavání v herně s šesti dalšími dětmi taky všechny strkal. Všichni jsou mladší a menší. Je to provokatér. Asi bych ho potřebovala dostat do kolektivu starších nebo větších dětí. Aby nebyl takový „king“ a měl vedle sebe autoritu. Učitelka ze školičky i paní na recepci už vědí, že si vždy vybere nejslabší dítě a do toho strká nebo ho bouchá. Rodiče už to vědí taky. Za chvíli se s námi nebude nikdo bavit. To jsem mu taky dnes říkala, že jestli bude děti takhle zlobit, nebude mít kamarády. Ale mám pocit, že je mu to jedno. 

Takže já jsem za poslední dny zralá na Chocholouška. Týden v Bohnicích na samotce by mi fakt bodl. Mám pocit, že se to někde zvrtlo a pořád hledám, kde. Jestli to stěhování byla taková změna? Nebo jsem nezvládla ty jeho první panovačné pokusy na začátku léta a teď už pro něj  nejsem autorita? Co bude dál? Babo, raď :-). No jen jsem si chtěla takhle postěžovat. Snažím se hledat nějaké informace, co se s dětmi okolo druhého roku děje, ale je to asi hodně individuální. Nevím jestli být na něj měkká a domlouvající nebo tvrdá a trestající. Pokaždé pomůže něco jiného. 

Maminy, co vaše děti, když byly dvouleté? Taky takhle zlobily? Nebo to přišlo později? A kdy to konečně přejde? :-))

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na Dva roky…

  1. :-) napsal:

    Já myslím, že si to sedne a bude v pohodě…

  2. Alizia napsal:

    A já si myslela, že je taková jenom naše dcera 🙂 V mnoha bodech co popisuješ, dělá úplně to samé, stal se z ní malý terorista! Dennodenně jsem z ní byla vypsychlá, ať jsem udělala cokoliv, tak se vztekala, když něco chtěla, tak jsem jí vyhověla, abych měla klid, ale taky to bylo špatně. Křik celý den nonstop, že se mě už sousedi ptali, co se děje. Píšu to v minulém čase, protože mám teď asi týden prázdniny, Sára odjela s tatínkem a tchýní na dovolenou. Podle zpráv, co mi píšou, tak si s ní tedy užívají :-/ Takže nabírám síly a něco musím vymyslet, jak ji zkrotit, jinak se půjdeme asi léčit obě 😉 Kdybys na něco přišla, dej mi vědět 🙂

    • Terorista… to už jsem dneska četla od kamarádky taky o jiné holčičce. Normálně to slovo moc nepoužívám a dnes jde ze všech stran. No s někým si je Junior podobný. Odpoledne bylo v pohodě, asi se nesmí nudit, aby doma neřval. A taky mu nebudu ustupovat. Jen nevím, jak to udělám s ostatními dětmi, aby je nestrkal :-(.

  3. Vanilka napsal:

    To zní hrozně a nahání mi to strach. Nedalo by se to nějak zařídit, aby zůstali pořád roztomilá malá miminka?

  4. avespasseri napsal:

    Ajajaj, bohužel moc nevím, co poradit. Už si to období nepamatuju… a jestli kolem druhého roku měla ta moje také takové řvací období, tak to si už radši ani nepamatuju 🙂 Na nervy mi pomáhá jedna věc: odejít, dát si pauzu. Jestli jen trochu můžeš, jeden den, dva, nejlépe víkend jen pro sebe. Vracívám se pak plná energie a hlavně nadhledu. Když už v tom člověk takhle emotivně lítá, tak se z toho hodně špatně vyskakuje. Lezete si na nervy a jeden je pak otrávenější než druhej. Druhá věc, která mi pomáhá v takhle krizových situacích, je, že KONEČNĚ začnu být fakt důsledná. Prostě ať řve jak řve, nevyhovím, pokud to není správné. Vysvětlím proč, ale prostě nevyhovím. V téhle chvíli už většinou melu z posledního a tohle bývá poslední záchrana 🙂 Nárok na pláč má, taky bych v jeho věku řvala, když by mi někdo nechtěl něco dát, nárok na vztek taky má, taky bych se vztekala… ale to je tak asi všechno 🙂 Když se kdekoliv chovala vůči ostatním nevhodně (a to se většinou netýkalo bouchání, to nedělala nikdy, ale hlavně těch jejích záchvatů vzteku a požadavků, tak jsem to řešila okamžitým odchodem z té dané místnosti. Po pár záchvatech vzdoru z její strany pochopila, že to myslím vážně, a pak už stačilo jen říct, že půjdeme pryč a chování se rapidně zlepšilo. Naposledy jsem tuhle taktiku-netaktiku (prostě jsem to myslela vážně, protože jsem měla dojem, že si to neužíváme ani já ani ona) použila o přestávce Labutího jezera. Protože celou první polovinu otravovala, kdy bude přestávka a kdy jí dám Bebe. Upozorňuju, že je jí téměř 7 let. Nebylo to nijak tragické, umí se v divadle chovat, ale rušilo to mě (tedy hlavně :-)))))). Pak si dala Bebe, popovídala s kamarádkou a druhou půlku dala vzorně. A pak mi tvrdila, že ta první byla nuda (jen tam proměnili Odettu v labuť, normálka), že ta druhá byla zábavnější. No jo, ona čekala na černou labuť. A na závěr, zda bude pozitivní nebo negativní.
    Ajajaj, nějak jsem se rozepsala :-))

  5. avespasseri napsal:

    Tak jsem u sebe na blogu nacvakala třetí díl seriálu o Respektovat a být respektován. Vyjde zítra ráno. Jsou tam příklady těch neefektivních „komunikačních strategií“ :-), které akorát vyvolávají vzdor, křik (z obou stran) a pláč (obvykle jen z té menší). Třeba tam něco najdeš a využiješ, třeba to pomůže, kdo ví?

  6. Witch napsal:

    Dítko si uvědomuje sebe a své věci, zlobí se na něco, co nemůže dost dobře ovlivnit, i když se snažilo (kostky). Kde je a kde jste Vy, když ječí? Může to být skryté volání o pomoc (ale zároveň já sám). Já bych si dělala svoje (já mám práci a ty taky), případně si zpívala. Lidovky. Nebo případnou píseň k tématu (pec nám spadla 😉 ) nebo kolem toho udělala i taneček. Má dost pohybu? U návštěv bych možná poradila hračky zvlášť, „návštěvní“, které běžně nemá ani prcek k dispozici. Aby se naučil, že je cosi příležitostného, pro všechny. Vytvoří se spojení návštěva-sváteční hračky-sváteční hry.

    • Děkuju, návštěvní hračky mě nenapadly. A když mu něco je, že ječí, tak jsem většinou blízko. Buď přímo s ním nebo alespoň v jedné místnosti. Asi to bude vztek, že se mu něco nepovedlo. No uidíme, jak se to vyvine. 🙂

  7. Goldie napsal:

    Tak jestli vyhovíte a stejně je to špatně, tak nemá vztek, ale hysterák, za který „nemůže“ (je toho na mozeček moc). Skvělá je knížka Jiřiny Prekopové Terapie objetím, strašně moc to přesně v tomhle období po druhých narozeninách pomohlo. I když nezapírám, bylo to náročné – psychicky, fyzicky a časově….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s