Když nemůžeš říct nic hezkého…

…raději neříkej nic.

Znáte toto úsloví? Říkali vám ho, když jste byli malí?

Mě to potkalo až v dospělosti. Nejdřív jsem si myslela, že musím svoji pravdu a názory každému říct, pak jsem se začala radši držet hesla: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Poslední dobou dost přemýšlím o tom, že když člověk nemůže říct druhému nic hezkého, měl by raději mlčet. Nebo ne?

Nebo by měl člověk raději říct milosrdnou lež a pochválit něco za každou cenu? Nebo plácat nicneříkající omáčku? Nebo říct rovnou, že se mi něco nelíbí? A kde je takt a hranice slušnosti?

Jak to máte?

P.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Když nemůžeš říct nic hezkého…

  1. avespasseri napsal:

    Tak to sedlo :-))
    Já vždycky zastávala názor, že druhým říkat jen to hezké… nebo nic. Takže na chválení něčeho, co se mi nelíbí, mě moc neužilo… lhát se mi nechce. Dá se to „okecat“ (jo, to je ta omáčka).
    S dítětem a když jsem začala učit děti, naučila jsem se, že nemůžu mlčet. Že se musím bránit, když se mi něco nelíbí. Ale je třeba to říkat s „respektem“.
    Teď jsem jako lektorka zažila, že takový ten přístup „spíš to dobré, než to špatné“ (hlavně když studenti mají někdy problém právě s kritikou, nebo vůbec s tím, když vidí, že dělají něco špatně, ego to děsně demotivuje…:-)), tak na konec se to může obrátit proti vám, protože vám student nakonec řekne, že vám na něm dostatečně nezáleží….. podobné to může být asi i u dětí. Dost se to nese na stejné vlně jako ona diskuze u mě a u Sedmi o důslednosti.
    Já se obávám, že ta hranice – říct dobré, říct špatné, do jaké míry, a jak – je velmi křehká a velmi špatně se na ní pohybuje…

  2. Bára napsal:

    Ahoj,

    Já s tím souhlasím, taky jsem „za mlada“ všechno hned říkala a neřešila to. Teď se snažím víc chválit a podpořit. Negativizmu je všude dost… 🙂

    Hezký den, B.

  3. Sedmi napsal:

    Jsem od malinka zbrkla a až v dospělosti jsem se naučila dřív přemýšlet než mluvit, většinou. Ale je to boj… A když se mě něco osobně dotkne, nemám problém se ozvat.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s